Jak jsem se stal žákem B.N.S.Iyengara

Jak jsem se nestal žákem sri Pattabhi Joise, B.N.S.Iyengara

Ashtanga Vinyasa Yoga to je Šri Pattabhi Jois, jinak zakladatel této školy. Aby nevznikl dojem, že jsem měl to štěstí být jeho žákem, přiznám nejprve něco o svojí jógové minulosti.

Když jsem začínal s aštangou měl jsem za sebou několik let cvičení hathajógy převážně dle André van Lysbetha, skromnou zkušenost s jógou dle B.K.S. Iyengara a hlavně silnou motivaci praktikovat. Doufal jsem totiž, že jóga by mohla být odpovědí na vlezlou otázku: „O co tady jde?“ Vychováním materialista jsem se tehdy přiblížil bodu, kdy mi můj a všeobecně předkládaný způsob života přestávali dávat smysl. Jóga byla nadějí, že alespoň něco by mohlo být jinak…

Aštangu mi prvně ukázal Georg Wöginger. Začali jsme spolu cvičit a hned jsem věděl, že to je ono… Tehdy mne sice ještě nenapadlo, že bych kvůli józe jel do Indie. Stalo se však a já se jednoho dne ocitl v indickém městě Majsúr, vybaven osmnácti sty dolary a batohem, pro případ hladomoru z jedné poloviny vyplněným müsli a pěti tabulkami čokolády a z druhé, kdyby byla zima, vlněným svetrem. Nehospodárnost s jakou slunce na 12 rovnoběžce plýtvá teplem, mne zaskočila. Svetr mi byl k ničemu! Vyhodil jsem ho, bohužel i se vší čokoládou co se v něm zabydlela. Té mi bylo líto a pak ještě 80-ti dolarů, které jsem první den pobytu, v podivně opojném stavu, vydal povětšinou za věci a služby, které jsem vůbec nepotřeboval a mnohdy ani nechtěl. Vzhledem k tomu, že jsem hodlal v Majsúru pobýt půl roku, tak to byl mahárádži hodný výdej, který jsem ovšem nesl velmi těžce. Vůbec celá Indie mi po prvním dni notně lezla krkem. Všeho bylo příliš: horka, kraválu, tlačenice, smradu, vůní, lidí, zvířat, chaosu, špíny v hotelovém pokojíčku a hlavně těch utracených dolarů! Oblečený, utahaný a znejistělý jsem padl na postel: „Co tu děláš?“ Ptal jsem se sám sebe. „…ses vážně zbláznil, jak říkají ti, pro které ses jógováním stal z inženýra v kravatě tajtrlíkem v teplákách…“ Vířením myšlenek se mi začala motat i hlava, v tom „odnikud“ zaznělo: „Zapomeň! Zapomeň na vše co bylo, začni od nuly. Koukej, poslouchej, ochutnávej, čichej a nesrovnávej. A nesuď!“ A já usnul.

Ranní probuzení bylo jako znovuzrození. Vše bylo jinak, slunce, lidé, štěstí, švábi, vše se na mne smálo. Štěstí se smálo rafinovaně! Nejprve mne popíchlo tím, že nenechalo sprše vydat vodu, aby po té, co jsem si dosyta vyhrál otáčením kohoutku všemi dostupnými směry, mě nechalo zvednout pohled. Nepěkné slovo mi sklouzlo ze rtů, byl v něm úlek a údiv nad normami nespoutaným duchem elektrikáře, který pod sprchou volně natáhl dráty k obnažené žárovce, čímž vyjádřil svůj životní postoj: „Věřím v boha a bůh se stará!“

Šťastně neumyt, vyrazil jsem hledat jiné ubytování, ale hlavně školu jógy – jógašalu. Ne však tu nejznámější, vedenou výše zmíněným šri Pattabhi Joisem. V té první měsíc učení stál 650 dolarů a na to jsem, při svém obratném hospodaření a záměru půlročního studia, neměl.

Pattabhi Jois byl žákem T.Krišnamačaryi. Nebyl však sám. T.Krišnamačarya v průběhu svého přes 100 let trvajícího života vychoval množství významných učitelů jógy. Jedním z nich byl i B.N.S. Iyengar, o němž mi řekl Andrew Eppler (kamarád a učitel z Oklahomy) a na kterého jsem se obrátil s prosbou, zda by mne přijal za žáka. Uvítal mne laskavě, poptal se na moje jógové zkušenosti, požádal o 100 dolarů a pak vyzval, ať přijdu druhý den v šest ráno. Jelikož jsem hrdě přiznal, že už umím celou Primary series dle Joise, tak mi příštího jitra, když zahájil lekci, bez dalšího vysvětlování nařídil ať 5x zacvičím pozdravy slunci a pak relaxuji. Následující den mi řekl, ať přidám pádangušthásánu a pádahastasánu. Opět nic nevysvětlil, nic neukázal. Třetí den se na mne myslím vykašlal úplně, tak že jsem si cvičil po svém, občas okukujíc svého jediného spolužáka, který dostával mnohem více pozornosti. Tak to šlo týden za týdnem, během, kterých se v šale vystřídalo několik dalších studentů ze západu. Vždy byli vlídně přijati a po pár dnech buď odešli v tichosti, nebo s kraválem, to když se dožadovali Iyengarovi pozornosti, či mu dokonce zkusili diktovat, co je má učit. Já odchován československým socialistickým školstvím, jsem držel hubu, a protože mi bylo líto nechat propadnout již zaplacených 100 dolarů, tak i krok. Vydržel jsem to celý měsíc, který, aniž bych to věděl, byl cedníkem, kterým si Mr. Iyengar prosíval žáky. A tak, díky nulovému sebevědomí a skrblictvím zavánějící šetrnosti, jsem uspěl a byl přijat.

B.N.S. Iyengar nazval svůj systém Vinyasa Ashtanga Yoga. Porovnáním s Joisovou Ashtanga Vinyasa Yogou vyplyne několik rozdílů. Nepodstatně se liší skladba ásan v Primary a Intermediate Series. Technika cvičení je u obou učitelů v podstatě stejná. Zásadní rozdíl je však jinde. Zatímco v Joisově jógašale se veškerá pozornost soustřeďuje na cvičení ásan, tak u Iyangara jsem byl krom ásan učen mudrám, pránájámě a výkladu Patandžaliho jógasúter. Zatímco adepti aštangy v Joisově linii jsou povzbuzováni ke cvičení stále náročnějších sérií, tak pro Iyengara je praktikování ásan významné zejména na začátku praxe, ale po pár letech, kdy se pozornost adepta více stáčí k pránájámě a meditaci, se jeho význam redukuje na účinný prostředek k udržení dobrého zdraví, který však na další duchovní růst nemá významný vliv. Před cvičením pokročilých sérií (v Iyengarově systému jsou pouze dvě proti Joisovým čtyřem) pak studenty spíše varuje, neboť jak říká, jsou nebezpečné pro jejich ego, které prováděním kousků, které málokdo dokáže a jejichž cizelování vyžaduje mnoho času a energie, může nebezpečně narůst.

V čem se Iyengar i Jois shodují je názor, že pokud je tělo sužováno nemocí, tak i mysl je „zúžena“ – je strhávána bolestí, nevolností a strachem, což je značná překážka na cestě jógy. Proto shodně novým adeptům ordinují každodenní cvičení, které má schopnost léčit a upevňovat zdraví a tím vytvářet předpoklad k snazšímu postupu k cíli…

Share this...