Proč nenapíšu knihu

Občas se mne někdo zeptá, proč nenapíšu o józe knihu, že moje semináře jsou zajímavé a mnoho věcí, které tam říkám, že jsou pro posluchače nové, inspirující a občas i zásadní.

Nu je to výzva, možná by se i pár výtisků prodalo, ale nenapíši. Proč? Když pominu lenost a podobné malichernosti, tak zůstává jediný zásadní důvod: „Nečti, praktikuj!“ Říkal mi můj učitel a neb se mi léty potvrzuje, že je to rada sice prostinká, ale přesto velmi moudrá, tak psát prostě nemohu neřku-li nesmím.

Pro toho, kdo se mnou vnitřně polemizuje, tak otázka: „Co si vybereš? Být s milovaným partnerem, nebo si počíst v odborném návodu jak na vztahy, komunikaci, sex a atp. Pokud volíš četbu, tak si ji užij… Pokud volíš bytí a prožití, tak si dovolím tě ještě chvilku pozdržet a věc rozvinout.

Nevyřčená myšlenka, je živá, stejně tak i zkušenost, vyvíjí se, metamorfuje, někdy zakrní, někdy usne, někdy nabobtná a stane se skutečně velkou. Když ji vyřkneš, můžete o ní diskutovat, rozvíjet ji, je to jako, když se rozdělí buňka, myšlenka, žije dál nyní již svými životy. Někde umře, někde usne, někde vypučí v cosi nového. Když myšlenku napíšeš, je z ní nápis na náhrobním kameni jejího hrobu. Už nežije, nikdo o ní s tebou nemluví, nikomu ji nevysvětlíš, nikdo ji nepochopí, a když pochopí, tak úplně jinak než byla myšlena a když už by ji mohl pochopit správně, tak si ji přečte v nepravý okamžik a … zase nic. Prostě chcípla, už ji nemůžeš měnit, nechat růst. Zabil jsi ji!

Kvůli tomu o józe nepíši, moje „poznání“ se stále mění a ten proces je natolik zábavný, že se o něj nechci připravit tím, že budu trávit čas okrášlováním „hrobů“. A tak raději chodím mezi rezonující jógovače, jogisty, jógující, aspirující na jogínství , dělím se o živé myšlenky (tzn. myšlenky k přemýšlení, ověření, připomínkování) a počítám s tím, že mohou být shledány blbými. To však nevadí, s těmi lze vždy něco dělat, na rozdíl od těch zdechlých. A pak je tu ještě něco, když sdílíte v přímém kontaktu, „face to face“ mnohdy není nutno cokoliv vyřknout a myšlenka se přesto „množí“ mezi sdílejícími. To je síla osobního setkání, které žádný papír nenahradí.

Tak proto žádnou učebnici nenapíšu, nenatočím výukové video, nebudu přednášet online a nevlezu ani do fleshky. Chci kontakt, protože obzvlášť dnes, když jsme všichni na síti, tak se okamžiky osobního setkání, sdílení zkušeností, „dělení“ a rozvíjení myšlenek, stávají tak vzácnými…

Kdybych byl charakter, tak to teď všechno smažu a jdu o tom s vámi pomlčet:)

Share this...