Mám rád pohádky, moje děti též. Po večerech tedy vyprávím. Jako správný jogín mám dokonalý bystrozrak a nehodlám si ho kazit brýlemi! Na obrázku jasně rozeznávám dědka, jak tahá řepu. I když, není to snad Bystrozraký táhající Širokého z krčmy?! Z marného mžourání do knihy mne vytrhne otázka „Proč ještě nečteš?“ Začínám si tedy vymýšlet…
Neb se mi v tom vymýšlení zalíbilo, tak tu mám jednu pohádku i pro vás. Stane-li se, že v hlavním hrdinovi shledám podobu se sebou samým, vězte, že je to podobnost čistě náhodná.
Žil byl jeden sympatický člověk a ten jednoho dne, dříve než vstal, se probudil. Procitl s úžasným poznáním, že ať dělá, co dělá, všechno je to k ničemu, že vlastně už neví, proč to všechno dělá a že ho to vlastně moc nebaví. Ani to chození do hospody! Asi byl stižen depresí. Nebo kočkou. Snad ta číča či co k němu zčistajasna promluvilo: „Tvému životu chybí smysl!“
Jenže kde koupit smysl? Ptal se v supermarketu, ve večerce, na poště i na policii se nechal předvést. Nevěděli! Byl v nějakém úřadu. Tam věděli všechno, ale neřekli mu nic. I do hospody zase zašel, aby se s druhy poradil. Ti s plným pochopením a soucitem poradit uměli: „Dej si pivo!“ Jenže už to nešlo. Zašel tedy k lékaři. Ten konečně uměl skutečně pomoci, nejen planou radou. Po přečtení příbalového letáku se však náš člověk zalekl: „… mohou způsobit lehkou nevolnost, případně smrt“. Zvracení vážně nemiloval. Dělalo se mu z něj špatně!
Pak mu, za buchtu nebo něco takového, nejspíš hodný dědeček, někde na nádraží, (jógová studia tehdy v té zemi ještě nikdo neznal) dal knížku. A protože mu nakukal, že je to kniha kouzelná, nenechal se odradit první kapitolou, kde bylo psáno: „Nalij vodou sebe sama až po okraj a pak si třetí prst zkraje vraž do krku, to je Vamana dhauti.“ A tak kleče u záchodové mísy, ocitl se na cestě jógy.
Brzy se dočetl, že jóga vede k osvobození. Konečně byl spokojen, měl smysl. Krom smyslu měl i ambice a tak mu začala krušná léta. Tělo týral, kosti lámal, kdyby to šlo, nechal by si silikonové kloubní náhrady implantovat, aby se do póz jak houska vpletl a rychleji se s bohem mohl bratřit. Když zaslechl, že pránájáma je nástroj nejsilnější, prsty vklínil do nosu a funě jak lokomotiva lapal ta nejjemnější hnutí mysli. Taky do Indie jezdil a za buchty a dolary od hodných dědečků moudra nakupoval. Léta odříkání a nezměrné píle přinesla své ovoce. Jednoho dne, stejně jako na začátku příběhu, dříve než vstal, se probudil. Zahlédl zcela jasně sebe sama, sedícího v luxusním kupé, rychlostí expresu, svištět vpřed. Po špatné koleji. Viděl, jak mu v životě zeje olbřímí díra, kterou těžko zalátat jakoukoliv jógovou technikou. Karmě a pudům neujedeš!
Cosi uplynulo, dny či čas. Kdo tomu má rozumět. Náš sympatický jogín pokročil. Kdo měl to štěstí, mohl ho občas spatřit v dokonale strnulé pozici, pohrouženého v hlubokou meditaci. Jednou, to byl snad až v samádhi, mu zvolna klesla hlava. Pak i vláčné tělo. Hrad se zhroutil, ruka zajela do tunelu a lopatka se vryla do lopatky. „Tatí tys nám zbořil hrad! Béééé…“. Trapné probuzení s pískem mezi zuby.
Sotva kdo by hledal v tomto ospalém individuu v gatích neurčité barvy s koleny od písku, skvrnami od přesnídávky, pribináčka a polévkových a dětských nudlí, našeho jogína kdys vždy bělostně oděného. Dnes je zde za tatíka. Tatíka, který už nehloubá nad tím, co se ještě musí naučit za jógové techniky, co dohnat ve filozofii, co jíst aby se přiblížil satvickému vyladění. Neřeší, jak se dnes cvičilo, dýchalo a meditovalo. Nepřemýšlí jak rychleji probudit kundalini. Vlastně už skoro vůbec nemyslí. Jen koná. Dělá co je třeba. Trochu to připomíná hru tetris, kostky padají a je třeba je ruče skládat aby se spodní řada odmazala. Jen místo kostek se valí každodenní všední úkoly a „problémy“. Došly plíny, tatí mám žízeň, není kaše, ona mně škrábla, on mně kousnul, nemáme mlíko, máme vši, zase už jsou malé boty, brečí, pokreslila zeď… Kostky se valí stále rychleji a co je za hranicí displeje ho nezajímá, prostě to neexistuje. Ze hry ho jen občas vyruší vlastní výkřik: „Už toho mám dost!“ Následné manželčino: „Myslela jsem, že si beru vymeditovaného jogína…“ je jen příslovečnou poslední kapkou. Po chvilkovém vypadnutí z bdělé přítomnosti, ne delším než pár sekund, nanejvýš pár dní, si uvědomuje, že se nechal unést. Pak si s překvapením v duchu říká, no myslel jsem si, že jsem dál, že ty negativní emoce už ve mně vymřely, že má mysl je klidná jak hladina jezera a má bdělost nepřerušitelná. A pak, po téměř 25 letech jógování , začíná chápat, kam asi mířil Trimula Krišnamačaria – otec moderní jógy, když apeloval na své žáky, aby měli rodinu.
Vyšlo v Jógadnes 2017
