Dnes naváži na předchozí článek, kterým jsem nabádal ke každodennímu cvičení. Protože každodennost, která je nutná, která se po čase, kdy je vytvořen návyk, stává i pohodlnou, tak právě ta je zpočátku ten největší problém. Cestou k jeho vyřešení není velké cvičení, jednou za čas, s představou, že postupně budu přidávat cvičících dní na úkor necvičících. Tento přístup návyk nevytvoří. Mnohem lepší je začít hned od začátku s každodenností! Aby to ale bylo stravitelné, tak je důležité začít s malou, příjemnou, stravitelnou dávkou cvičení, na kterou se člověk bude těšit!
Nyní nabídnu pár triků, jak si s budováním zvyku poradit. Asi to znáte: V pondělí a úterý se ještě zacvičí s radostí, ve středu s přemáháním a ve čtvrtek? Darmo mluvit. Kritickým bodem je rozbalení podložky, jakmile na ni člověk stoupne, tak už vždy něco odcvičí. Zkusme tedy od čtvrtka po zbytek týdne (nebo navždy:) použít neškodný trik. Řekněme si, když se nechce cvičit: „Tak jen rozbalím tu podložku a dám jeden pozdrav slunci…“ Zpravidla to dopadne tak, že když už si dáte tu práci s rozbalováním, tak to pak odcvičíte všechno:)
Krom triku s podložkou Nancy Gilgoff radila: vytvořte si příjemný rituál, kterým si navodíte atmosféru: zapalte svíčku, pusťte hudbu atp. K tomu jen dodám, že není nejlepší nápad pálit při cvičení vonné tyčinky. Jejich dým (jako každý jiný) je karcinogenní a pokud při cvičení dýcháte poctivě…
K vybudování návyku je též vhodné cvičit na stejném místě a ve stejnou dobu. Někdo volí i speciální oblečení, nebo žádné oblečení. Amulet. Kreativitě se meze nekladou:)
Nádavkem prozradím jeden ze svých obskurních rituálů, který jsem kdysi vykonával:
Kdo praktikoval Ashtanga Vinyasu v létě, nebo Indii ví, že se během cvičení uvolňuje dost potu. Abych to neznalým přiblížil, tak před 20 lety jsem míval lekce v tělocvičně, kde bylo linoleum, v jehož středu se potkávaly čůrky potu řinoucí se od jednotlivých cvičících. Ve finále lekcí z toho bývala louže přes půl tělocvičny, ve které mně občas ujely nohy a vyválel jsem se v ní. Nechci přehánět, tak přiznám, že na plavání to nebylo, ale pár litrů potu to rozhodně dalo. Nic pro fajnovky:)
Když si na to pocení člověk zvykne, tak pak, když se pocení nedostaví, nebo je to jen takové nějaké zavlhnutí, je nesvůj, nespokojený, zůstává s pocitem, že praxe stála za prd. Bohužel toto se často stává během zimy, kdy naše těla šetří energií, jsou zataženější a i ve vcelku vyhřáté místnosti to s tím pocením je prostě jiné než v létě.
Tato nespokojenost ze “suché” praxe na mne kdysi také dolehla a tak jsem hledal řešení. Zkoušel jsem cvičit rychleji, víc jsem u toho funěl uddžají, drtil ještě trochu víc břicho, zkusil jsem si doma i zatopit, moc to ale nepomohlo. Trochu jsem se orosil, ale čůrky to nebyly. Jak já záviděl žákům, kteří přitom lekce končili zcela mokří. Pak mě to došlo, doma mi chybí vzdušná vlhkost! Na lekci je to zpočátku také „na sucho“, ale jakmile se místnost trochu zadýchá a začne se potit první, tak za chvíli už se leje ze všech!
Tak jsem doma začal zvyšovat vzdušnou vlhkost. Natočil jsem před cvičením kýbl horké vody a rovnoměrně jsem ji rozetřel po bukových parketách pokoje (byl zcela prázdný, určený výhradně k jógové praxi). Kýbl se zbytkem vody jsem tam nechal a zcela mokrý hadr dal na topení (po dobu cvičení zapnuté). Fungovalo to! Fungovalo to dokonce významně lépe, než zvlhčovač vzduchu, který jsem také vyzkoušel.
Tak to je mnou osobně prověřený rituál, zaručeně zvyšující radost ze cvičení. Jen se obávám, že pro začínajícího, možná bude spíš komplikací, než pomůckou k radostnému rozvinutí jógové podložky:)
Video návody nápomocné zahájení a udržení vlastního cvičení naleznete zde: http://online.ashtanga.cz
