“Včera to byla paráda, ale dnes se mi cvičilo blbě” – tak to je ukázka naprosto nepřípustné hlášky, nebo i jen pocitu. Každá jógová praxe je totiž vždy stejná, tedy buď skvělá, nebo hrozná, nebo prostě je. Záleží na nátuře:)
V dnešním příspěvku, který je pokračováním v agitaci za každodenní praktikování jógy, bych se rád vypořádal s jednou chybkou, která nám může dost zásadním způsobem házet vidle do našeho skvostného předsevzetí, že budeme denně alespoň chvíli cvičit. Tou chybou je srovnávání s tím, jaké to bylo včera!
Pokud je člověk ambiciózní, očekává, že každý den bude jeho cvičení lepší, zvýší se rozsah pohybu, přibude síla, zlepší se rovnováha. Jenže tak to není, jsou období, kdy to jde, ale pak přijde období stagnace, nebo dokonce propadu. Když toto nastane, tak to může způsobit nespokojenost, která dle nátury vyvolá buď rezignaci na cvičení, nebo naopak vyšší tlak na sebe sama, jehož výsledkem může být zranění. Ale i kdyby to šlo stále hladce, bez stagnací a propadů (což je fikce), tak jednoho dne, po desítkách let růstu, se člověk dostane na svůj vrchol, jehož překročením už to bude jenom “horší”.
To byl případ ambiciozních, ale i “normální” jógychtivý občan je ohrožen oním srovnáváním. Ne každý den se vstává zlehka, někdy bolí záda, hlava, kotník, hřicho, člověk má rýmu, kašel, cítí se blbě atd. A také je v domě kravál od sousedů, nejde topení, venku je smrad a nejde vyvětrat, kyselo je moc kyselý a bramborák moc bramborovej. Za těchto okolností je dopředu jasné, že se bude cvičit blbě, že to bude stát za prd. Tedy pokud to srovnám s předchozí zkušeností, kdy jsem z pelíšku vyskočil jak Jura, nic nebolelo, byl jsem pln sil, všude ticho, pohoda. Jenže kolik je takových dní v roce?
Že je něco blbé, zjistíme vždy ve vztahu k něčemu lepšímu. Pokud činnost, věc či událost k ničemu nevztáhneme, tak prostě “jen” je (případně všechno stojí za ho.no, nebo je vše úžasné, záleží na nátuře). Pokud ráno rozbalíme podložku a aniž bychom analyzovali, jak se cítíme, aniž bychom zkoumali podmínky jaké máme, prostě to vzali tak jak to je, tak pak zacvičíme stylem „jak to dnes nejlépe jde“ (a i kdyby to bylo o kilometr horší než včera), tak přesto bude výsledkem spokojenost. Po vykonaném cvičení je totiž vždycky fajn!
K tomu zacvičit „jak nejlépe to jde“ ještě nutno přidat vysvětlující poznámku. Není to totiž o tom, že to rvu přes zuby, bez respektu k sobě, to už by mohlo být víc než nejlépe. Například, teď na podzim, může na jednoho sednout taková šedohnědá chandra, jistá bezenergičnost nebo taková ta akutní „lenost“, i pak stojí za to neutopit se v tom, ale zacvičit, i když to bude pro vnějšího pozorovatele hrůza hrůz, odfláknutost a hnusota bez kapky pozornosti. Líp to nejde, nejde, nejde, je to prostě to nejlepší čeho je v dané chvíli melancholií stižený cvičenec schopen. Ale až docvičí… :)
Pokud naznačeným způsobem přistoupíme ke cvičení a osvědčí se to, tak se otevírají dveře k tomu jít dál: nehodnocení a nesrovnávání přijímat jako život postoj.
Pokud jste se rozhodli začít cvičit bez srovnávání, tak zkuste moje video návody pro začátečníky začínající čtvrthodinovou sérií, vmáčknutelnou do nabitého denního rozvrhu: http://online.ashtanga.cz
