Špalek nebo guma od trenýrek

Ambicí tohoto textu je nechat nahlédnout ty, kteří se ještě nalézají v etapě “bujarého mládí” do etapy následující, tedy “zralého mládí”, které přichází s padesátkou. 

Spousta dobře vyzrálých mladic a mladíků, pozoruje, že jejich pohyblivost se během let změnila. Mnozí z těch, kteří mají nějakou pravidelnou pohybovou aktivitu jaksi tuhnou a pak jsou zde ti co žádnou aktivitu nemají a hadrovatí. 

Mít sílu se vyplatí (nemám na mysli hypertrofní muskulaturu). Bez funkčních svalů se člověk nepohnete, silné svaly pak dovolují kontrolovaný pohyb, brání poškození kloubů. Důsledkem je, že člověka pohyb neobtěžuje, netrpí při něm, ale užívá si ho. Ovšem za podmínky, že je “pohyblivý” tzn. že není spoután neuvolnitelným napětím ve svalech, zkrácenými vazy. V případě, kdy je kloubní pohyb omezený, jsou silné svaly samy o sobě k ničemu, tělo je jak špalek. Protipólem jsou slabé svaly a vazy vytahané jak guma od trenek. 

Co s tím? Jednoho by možná napodlo kompromisní řešení “zlatá střední cesta”, tedy trochu síly a trochu “pružnosti”. Mně to přijde nedostatečné, myslím, že je třeba chtít víc, tzn. obojí, hodně síly i značnou pohyblivost – schopnost uvolnění. Jak se toho dobrat? Asi nepřekvapí, když navrhnu jógu!

Budu teď popisovat vlastní zkušenost a “pozorování”. Jóguji téměř 30 let a za 3 měsíce mi bude 58. Fotka u tohoto postu je ze včerejška. Inspirovala mně k ní jiná, 13 let stará, na které jsem ve stejné pozici. Neboť tuto variantu ásany (eka páda šíršásana) jsem léta nedělal, tak jsem chtěl zkusit, zda to ještě dám. Moje ranní praxe je totiž (od té doby co jsem zrale mlád) víceméně komfortní. Je zaměřena primárně na zdraví a na to nejsou třeba žádné extrémně náročné ásany. Cvičím tedy tak, aby mě to nebylo nepříjemné, aby mne to neunavilo a aby z toho byl užitek. Sezení s nohou za krkem ani jeden z těchto požadavků nesplńuje a tak to nedělám. Bylo tedy pro mne trochu překvapením, že jsem si, jak fotka dokládá, nohu za krk vcelku snadno strčil. 

Co z toho plyne: 

a) stále ještě jsem exhibouš

b) jednou získanou mobilitu lze dlouhodobě udržovat nikterak extrémním každodenním cvičením. To mi přijde jako dobrá zpráva!

Samozřejmě je zde k diskusi, co je míněno tím “nikterak extrémním” cvičením. Je vysoce pravděpodobné, že stejně starý člověk jako já, který v životě nejógoval, ani se nijak neprotahoval, by mojí “neextrémní” ranní praxi měl za neproveditelnou. Proto je dobré začít jógovat, když to ještě jde snadno i když má člověk pocit, že to v tu chvíli nepotřebuje! Začít “když už to nejde” sice může být silně motivující, ale stejně tak i demotivující.  

A ještě jeden postřeh “zralého mladíka”: po padesátce jde svalová síla rychle do kopru. Bylo období, kdy jsem “pouze” denně praktikoval ashtangové série a bohatě to stačilo k pevnému středu a dostačující síle rukou. Nyní je na to moje “jemná” ásanová praxe málo. Břichu by ještě stačila, ale ruce nohy, ale kupodivu i svaly dolních zad slábnou a přestávají stačit na zvedání vrtících se 30-ti kilogramových břemen – dětí. A jak jsem zmínil v úvodu: síla bez pohyblivosti je na nic, ale stejně tak pohyblivost bez síly.

Řešení jsem našel u mistra síly @PavelMacek a cvičení s kettlebell, které skrz několik časově nenáročných drilů jde přesně po tom co “vyzrálý jogín” potřebuje posilovat: tj. nohy, záda, ramena a ruce. Ale to je na jiné povídání, tento vzkaz měl být především o tom, že s jógováním se vyplatí začít včas. Stejně jako se spořením na stáří:)