Druhy jogy

Jaké druhy jogy se nabízí, jaký je pro mne vhodný

Doufám, že předchozím příspěvkem Životní cíl a jóga jsem vás dostatečně namotivoval k zahájení cvičení. Otázkou tedy teď je co cvičit? S čím začít? Pokud je něco skutečně nepřehledné, tak to jsou druhy jogy. Klika je, že se tato nepřehlednost dá velmi zjednodušit.

V současné době existuje nepřeberné množství druhů jógového cvičení. Pominu-li Bikram jógu, jejíž kořeny neznám, tak vesměs vše co se u nás cvičí má prapůvod buď u swámího Šivánandy nebo u Tirumaly Krišnamačarii (o něm jsem se již zmínil a některý z dalších dílů bude o něm). Od Šivánandy pochází veškeré pomalé a relaxované cvičení – hathajóga. Od Krišnamačarii vedou dva nejznámější směry za kterými stojí jeho žáci B.K.S.Iyengar a šri Pattabhi Jois. Iyengarova jóga je víceméně statická, často s pomůckami a vcelku silová. Joisova Ashtaga Vinyasa Yoga je dynamická. Tento styl inspiroval následně různé druhy power jógy, vinyása jógy atp.

Teď, když jsme si to zjednodušili na pouhé tři druhy jogy, tak už odpověď na otázku s čím začít bude snadná. Možná.

Následující úvahu jsem napsal asi před 20-ti lety. Striktně jsem praktikoval série Ashtanga Vinyasa Yoga. To tehdy v Česku bylo ještě exotické, neřku-li výstřední cvičení. Občas jsem si jej musel obhajovat. (Že jsem se obhajovat nikomu nemusel, vím až dnes:) Možná to bude z článku cítit. Nicméně vám článek stále ještě může pomoci v rozhodování do jakého stylu jógy se pustit. Pokud vám text bude připadat tak trochu jako agitka na Ashtangu, tak jím skutečně byl.

Úvaha nad temperamentem ashtangistů

Občas se stále ještě setkávám s názorem, že Ashtanga Vinyasa není jóga. Jako argument k podepření tohoto názoru je pak uváděno, že jógové cvičení by mělo být dostupné pro každého, pročež musí být pomalé a bezbolestné a Ashtanga, že taková rozhodně není. S tím nelze nesouhlasit. Ashtanga skutečně není pomalá a pravda, trochu bolí a také není úplně fyzicky nenáročná a tak určitě není vhodná pro každého. Ale to neznamená, že není jógovým cvičením.

Jako by bylo absurdní hlásat, že boty by měly být dostupné pro každého. A to ve velikosti číslo 43 (protože ty Mně sedí) a boty ostatních čísel, že za boty považovat nelze. Stejně podivné je tvrdit, že nějaký styl jógového cvičení jógou je a jiný není – a to jen proto, že Mně „nesedí“.

Dóši

Následující řádky budou o tom, komu dynamické styly jógového cvičení Ashtanga Vinyasa a Prana Vashya nejspíš „sednou“.

Ajurvéda, indické umění léčby a zdravého způsobu žití je spojena s naukou o třech dóšách – principech, které řídí veškeré tělesné a duševní pochody v každém člověku. Tyto dóši se nazývají váta, pitta a kapha. Velmi stručně řečeno je pro vátu charakteristická pohyblivost větru, nestálost, rychlost v pohybu i myšlení, na fyzické úrovni pak subtilnost a lehkost. Pitta je ohnivá, systematická, precizní se středně těžkou tělesnou konstitucí a dobře vyvinutým svalstvem. Pro kaphu je pak charakteristická stabilita a těžkost, síla a vytrvalost a klid, ze kterého ji sotva lze vyrušit. V člověku jsou tyto dóši v dynamické rovnováze, ale v každém jedinci jsou zastoupeny v jiném poměru. Ideálem, který je však vzácností, je pak vzájemná vyrovnanost všech tří dóš, která s sebou nese zdraví a duševní pohodu.

Běžná je však převaha některé z dóš. Pokud je jedna z nich velmi dominantní projeví se to určitými typickými vlastnostmi člověka. Tak se můžete setkat s lidmi, kteří jaksi vlají ve větru, nadšence mnoha zájmů, kteří si sotva kdy vzpomenou, že je třeba se najíst. O těchto lidech lze s jistou říci, že jsou typem vátovým. Pak jistě znáte i brunátné, cholerické dříče, kteří se nikdy nezapomenou najíst, ale ještě nikdy nikomu neprojevili své city. Ti jsou dozajista typem pittovým. A pak jsou zde ti velcí, těžcí, kulatí, kteří se zapotí z pouhé myšlenky na pohyb, ale kteří neznají stres a jsou ve své pomalosti neuvěřitelně vytrvalí, to jsou „kaphy“.

Dóši a druhy jogy

Pojďme se nyní zamyslet nad vhodností způsobu cvičení jógy pro jednotlivé typy. Rozevlátá váta, aby se přiblížila rovnováze, potřebuje uzemňovat. Pro ni by byla zřejmě velmi vhodná Iyengarova jóga, která je pomalá, vyžadující preciznost a výdrž v provedení pozic. Urputná Pitta potřebuje hlavně relaxovat a tak by jí náramně slušela hathajóga třeba dle Bihárské školy nebo systému Jóga v denním životě. Nehybná kapha pak potřebuje rozhýbat a k tomu se výborně hodí nějaké druhy dynamické jogy, třeba právě Ashtanga Vinyasa.

To je ovšem pouhá teorie. V praxi se věci mají většinou jinak. Kaphy, když už se rozhodnou pro cvičení, tak pravděpodobně zvolí takové, při kterém se nebudou muset hýbat. Váta naopak nejraději vletí do něčeho, co ji nebude svazovat, nejlépe snad do tance. A pitta? Ze zkušenosti přiznávám, že skoro všichni praktikující ashtangisté, které jsem kdy potkal, jsou vesměs urputné „pitty“ občas střižené lehkou „vátou“.  Proč tomu tak je si vysvětluji tím, že pro „kaphy“ je Ashtanga hrozná, namáhavá, vražedná a pro „váty“ moc organizovaná a vyžadující disciplínu.

Pitta

Naturelu „pitty“ ashtanga perfektně vyhovuje. Pitta totiž chce mít svět „přehledný“ systematický a organizovaný a systém Ashtangy tomu odpovídá. Celé cvičení je přesně definované od počátku do konce. Pozice jsou seřazeny do pevně daných sérií. Pevně je stanoven způsob dechu, počet dechů, provedení pozic… A tak adept cvičí každý den to samé. V potu tváře dře, aby se neznatelným tempem sunul vpřed. Vydatně mu v tom pomáhá jeho ctižádostivost a soutěživost, ke které ani nepotřebuje soupeře, neb si dobře vystačí sám se sebou. Pro někoho galeje, nuda či šílenství pro čistokrevnou pittu radost a pocit největšího štěstí a to navzdory tomu, že rozpálena ashtangováním se stává ještě „pittovější“, čili jde cestou opačnou než je cesta ke středu, k rovnováze.

Teď se nabízí říct, že to je špatně. Možná ano, možná ne. Jógové cvičení obecně není „pouhý tělocvik“. Při jeho praxi pracujeme s myslí a s energetickým systémem těla. A je jedno zda to děláme dynamicky či pomaloučku. Nakonec nás postupně každá praxe jógového cvičení začne činit uvolněnější, vnímavější a otevřenější. Pro necitlivé pitty je pak bolest, kterou si cvičením vyvolávají, prostředek skrze který mohou začít vnímat vlastní tělo a tím se postupně stát citlivější. Tak se může stát, že postupem doby i nejurputnější pitta pochopí, že silou, sebedrezůrou a touhou „být lepší“ se stavu uvolnění a otevřenosti nedobere. To je moment kdy dozrála k nabrání směru ke středu, k rovnováze. A stalo se tak bez boje, bez znásilňování vlastní přirozenosti, bez přílišného usilování. Prostě způsobem, který je „pitě“ vlastní a tudíž pro ni radostivý.

Ale pozor, v tomto oboru neexistují zaručené postupy a tím méně pak výsledky. Nicméně, věnujeme-li se něčemu, co nás baví, do čeho se nemusíme nutit, co nás pohltí tak, že zapomeneme na cíl a motivaci k tomuto konání, tak i kdyby to nepřineslo nic víc než radost z tohoto konání, tak je to docela slušný výsledek!

Závěr

Pokud po přečtení tohoto článku stále ještě nemáte jasno, zda jógu pomalou či rychlou, nebo silovou či relaxovanou, tak bych měl jeden tip: Zajděte tam, kam to máte nejblíž. Nebo ještě zkuste „postashtangu“ – vyspělé cvičení pro nejlepší léta! Je dynamické ovšem vlídnější a méně fyzicky náročné než ashtanga. A učím ho já. Takže opět agitka:)