Pití při józe

Pít či nepít, toť otázka. Pít se musí! Ale ne pořád. Kdy se pití důrazně nedoporučuje je při józe a jejím cvičení.  

Tímto příspěvkem na chvíli odskakuji od nakousnutého tématu Dýchání při józe. Které prozatím skončilo předchozím příspěvkem Drišti a jogínské čučení a ke kterému se co nevidět vrátím.

O tom, že je třeba pít, nemá smysl psát. Každý z nás to ví, každý z nás to dělá. Kdykoliv, kdekoliv. Při sportu samozřejmě, automaticky. Koneckonců kdejaký magazín, trenér či výživový poradce nás k tomu přímo nabádá. Jóga je ovšem “jiný tělocvik”, se spoustou specifik, mezi která patří i problematika pití. Prostě “my od jógy” to zase musíme mít jinak…

Pokud vás teď obestřela hrůza z pomyšlení na život ohrožující dvě hodiny jógování bez vody, tak k posílení argumentů, že chvíli nepít je nejen bezpečné, ale i prospěšné, přidám obšírný úvod, pro který jsem si půjčil úryvek z rozhovoru Jsme otroky pitného režimu s fyziologem MUDr. Václavem Šafkou z Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, který vyšel letos v iDNES:

Pití při sportu

Pít, ve velkém rozmohlo s dostupností balené vody v lehkých a objemných PET obalech. Protože „když vodu vyrábíme, tak ji přece musíme prodávat“. Zároveň jde o byznys, jenž se rozvíjí kolem nutričního poradenství. Tomu se však u nás věnují v převážné většině laici, kteří prošli maximálně nějakým kurzem. Jejich doporučení často vycházejí z neověřených a nepodložených informací. Když z nějakého důvodu vypijeme 2 či 4 litry denně navíc, určitě nám to neublíží, protože mladý zdravý organismus by si měl s takovým množstvím tekutin poradit, pokud je nezkonzumujeme příliš rychle. Tím, že máme schopnost se přebytku vody zbavit, můžeme si dovolit její nadbytečnou konzumaci. A na tomhle klíčovém principu jsou de facto postavená jejich doporučení o pitném režimu. Jinými slovy: můžeme si dovolit pít, protože i když to přeženeme, nic hrozného se nám nestane. Ale obvykle tím neděláme pro organismus nic prospěšného, jak se mnozí domnívají.

Co se děje po vypití sklenice vody v našem organismu?

Postupně se rozptýlí do celého těla. Membrán, kterými by nebyla schopna volně prostoupit, je v těle málo. Například přes kůži se jí to daří jen obtížně, stejně tak přes některé typy sliznic. Třeba přes stěnu žaludku či močového měchýře neprostupuje. Ale složitější je to v kanálcích ledvin, kde se místy najdou speciální buňky, jež nám díky neprostupnosti či proměnlivé prostupnosti pro vodu umožňují s vodou správně hospodařit. Naopak do většiny buněk v těle, včetně mozkových, se voda dostává bez problému. Když voda doputuje až tam, prostředí vně mozkových buněk se stane zředěnějším proti tomu vnitřnímu, a tak voda díky koncentračnímu gradientu prostoupí do jejich nitra a vlastně je nafoukne.

To je okamžik, kdy uhasíme žízeň?

Vše nasvědčuje tomu, že žízeň potlačíme ještě dříve, než má vypitá voda šanci se do mozku dostat a srovnat v něm nastavení receptorů, které pocit žízně vyvolaly. Po napití se voda přes žaludek dostává do střeva a pak do jater a zdá se, že už jaterní buňky jsou schopné reagovat na změnu osmolality a poslat o tom do mozku zprávu. Pravděpodobně už i trávicí trakt registruje množství vypité vody a zastaví její příjem ovlivněním pocitu žízně. Organismus se totiž spíš brání jejímu nadměrnému příjmu, než aby si dělal starosti, jestli jsme jí nevypili málo. Na obranu proti nadměrnému příjmu vody má totiž organismus méně účinné signály než na obranu proti dehydrataci. Skutečná žízeň je extrémně imperativní pocit, jak potvrdí každý, kdo ji někdy zažil. Naproti tomu pít mnohem více, než potřebujeme, zvládáme bez větších problémů, protože zde žádným podobně nepříjemným a specifickým varovným pocitem naše tělo nedisponuje.

Můžeme si přílišným pitím za určitých okolností i ublížit?

Může nastat situace, kdy to je životu nebezpečné. Tyto okolnosti hezky ilustruje článek někdy z dvacátých let 20. století, v němž autor píše o fyzicky náročné práci anglických havířů, kteří už tenkrát, před 100 lety, během pracovní směny raději nepili a jen si vyplachovali ústa vodou, aby neriskovali, že dostanou křeče, které je vyřadí z práce. Což si nemohli dovolit. Měli zkrátka takovou zkušenost, že když to v šíleném vedru a při obrovské fyzické námaze s pitím přeženou, může je to doslova porazit, v horším případě i zabít. Přestože během směny určitě pár litrů vypotili, trpěli raději celý den dehydratací. Ale zvládli to. Na druhou stranu ze současnosti známe situace z různých sportovních akcí, kdy mají účastníci pocit, jak toho strašně moc vypotili a že to musí za každou cenu dohnat pitím. A když se prolijí vodou, začne je bolet hlava a dostanou křeče.

Co se může stát, když to s pitím přeženeme?

Žaludek automaticky všechnu vodu pošle do střeva, odkud se velmi rychle vstřebá do organismu. Čistou vodou naředíme vnitřní prostředí, čili výrazně snížíme osmolalitu a koncentraci extracelulárních tekutin (tekutina uložená mimo buňky, obsahuje určité množství iontů, především Na a Cl, a dalších látek, představuje asi jednu třetinu veškeré tekutiny v těle, pozn. red.). Změna tohoto koncentračního gradientu způsobí, že se voda nasaje do buněk. I malé zvětšení objemu mozkových buněk může výrazně změnit tlakové poměry v lebeční dutině, a tím způsobit fatální poruchy prokrvení mozku.

Prvním signálem toho, že jsme to s pitím přehnali a jsme na tom špatně s koncentrací minerálů, jsou nevolnost, křeče, případně bolesti hlavy. Později to může vygradovat až do poruchy vědomí a bezvědomí. Pro organismus tedy představuje největší nebezpečí nadbytek vody – a to nikoliv v absolutním množství, ale ve vztahu k minerálům obsaženým v extracelulárních tekutinách. Velmi rizikové je pít nadměrně čistou vodu či neslané tekutiny bez adekvátního příjmu minerálů! Když na to organismus z různých důvodů patřičně nezareaguje, skončí to v několika málo hodinách smrtí. V medicínské terminologii se mluví o otravě vodou. Proto při amatérských sportovních soutěžích člověka vypadlého z kondice nenutíme pít, nemá-li žízeň nebo nejeví-li jasné známky dehydratace (nemá oschlé sliznice, snížené kožní napětí), protože i pár decilitrů vody navíc při akutní hyponatremii (nízká hladina sodíku, pozn. red.) ho může rychle zabít, zatímco dehydrataci bezpečně přežije i mnoho hodin.

Takže při sportu nepít?

Pokud se během nějakého sportovního výkonu nebo po něm potřebuji nutně hodně napít, měl by to být mírně slaný roztok. Organismus vydrží bez vody hodiny i při vysokém fyzickém nasazení a velkých ztrátách potu, takže i během takového půlmaratonu nebo maratonu to naše tělo bez problému zvládne. Člověk je schopen přežít neuvěřitelnou dehydrataci. Umřít vyloženě na selhání oběhu z důvodu hypovolemie (snížení objemu krve, pozn. red.) v důsledku dehydratace je docela dřina. První, co „odejde“, jsou ledviny. Bez jejich funkce vydržíme řádově dny. V horkém prostředí se umírá spíše na přehřátí, protože při větší dehydrataci se zastavuje ochlazující pocení.Konec úryvku.

Díky tomuto článku, dnes chápu, jak je možné, že jsme počátkem 70-tých let dokázali přežít naše dětství. Ačkoliv nás tehdá rodiče nenutili pít, do školy nás nevybavili flaštičkou a už vůbec nekontrolovali, zda jsme vše vyzunkli, tak jsme nevychli. Pili jsme, když jsme měli žízeň. A ono to evidentně fungovalo.

Proč pití při józe není vhodné

Důvodů proč nepít při cvičení jógy a zejména pak dynamické jógy jako je ashtanga vinyasa, prana vashya atp. je několik.

Jeden z důvodů proč nepít při józe byl obsáhle rozebrán výše. Když to shrnu, tak platí, že nechcete-li mít při a po dynamické józe křeče, nebo bolesti hlavy, tak během a bezprostředně po ní do sebe nenalijte lahev vody.

Na nejhrubší úrovni je dalším důvodem stlačování břicha. Pokud je žaludek plný a je jedno zda jídla nebo vody,, tak jeho stlačení vypuzuje jeho obsah do jícnu. Při pravidelném opakování to může oslabit funkci jícnového svěrače s následným refluxem, který může být příčinou dalších vážnějších zdravotních problémů. 

Ke stlačování břicha dochází téměř ve všech ásanách, převrácené pozice zase z titulu gravitace způsobují zvýšený tlak obsahu žaludku na svěrač jícnu. Hlavně nám ale žaludek naplněný vodou brání v řádném dýchání, k mocné práci bránice a držení zpevněné břišní stěny “břichoválce”!

Na jemnější úrovni napití se studené vody jde zcela proti naší snaze zvýšit teplotu těla. Silné prohřátí těla způsobené dýcháním, vinyásami a intenzivními pozicemi má za cíl odplavit formou potu “nečistoty” z těla.  Pokud se napijeme studené vody, tělo se ochladí což je kontraproduktivní. V extrémním případě to může způsobit nachlazení, zvýšenou tvorbu hlenu, ale prý i alergické reakce.

Na nejjemnější úrovni může napití narušit tok energie v těle. Cvičením, ásan, dýcháním a pozorností se pokoušíme směrovat nějakým způsobem životní energii – pránu v energetických kanálech. Napití může údajně tuto snahu hatit. 

Pak jsou zde ještě další důvody odvracející od pití při józe

Napít se, znamená přerušit tok pozornosti, kterou se snažíme udržovat soustavně uvnitř. Vede to k roztěkané praxi.

Další věc je pak posilování adaptability, přijímání věcí, situací, stavů a pocitů, tak jak jsou. “Když cvičím, tak cvičím” a snažím se z toho neutíkat. Platí to i pro pocit žízně, kterým se nás naše “líné tělo a neklidná mysl” snaží odvést od v tu chvíli nepříjemné praxe:)

Kdy tedy při józe pít?

Pokud se napijeme vody, tak naposledy stačí ca půl hodiny před cvičením. Voda, jak už bylo psáno výše, rychle projde žaludkem do střeva a tam se vstřebá. Pokud si dáváme ale pití, které začne žaludek zpracovávat, tak je třeba dát odstup větší. Po cvičení doporučoval můj učitel B.N.S.Iyengar nepít opět ca půl hodiny.