Ashtanga Vinyasa Yoga
V předchozím příspěvku Druhy jogy, ale i v dalších jsem mnohokrát zmínil systém Ashtanga Vinyasa Yoga. Teď nastal čas objasnit, co je to za jógu resp. jógovou školu. Ashtanga dnes již není neznámou a lze k ní dohledat dost informací. Pokusím se tedy nabídnout i něco neotřelého. Jak na ni koukám po 24 letech jejího praktikování.
Počátek
Ashtanga Vinyasa Yoga je nerozdělitelně spjata se jménem šri Pattabhi Jois. Ten tento systém cvičení sestavil na základě toho, co získal od svého učitele Tirumali Krišnamačarii. Přesná datace vzniku systému neexistuje. Systém vznikal průběžně a během let se vyvíjel a mírně měnil.
Předpokládám, že Jois začal svůj systém tvořit po odchodu T. Krišnamačarii z Mysore, kde oba žili. To se stalo v roce 1950. V roce 1962 vydal Jois knihu Yoga Mala, ve které stručně popisuje systém Patanjaliho aštnga jógy (řešil jsem v postu Aštanga jóga – osm větví jógy). Hlavní náplní knihy je ovšem detailní popis ásan a to víceméně v pořadí, které je dnes známo jako Primary series. V knize však toto označení chybí. V knize také nenajdete název Ashtanga Vinyasa Yoga. Tato označení přišla až později, když Joisův systém opustil Indii a začal se šířit na západ. (Více o historii někdy příště.)
Co to je Ashtanga Vinyasa Yoga
Dle Joise je Ashtanga Vinyasa Yoga (dál už jen Ashtanga) cestou vnitřního očištění a kontroly mysli za účelem odhalení univerzálního Já. Toto odhalení však dle Joise není možné, pokud tělo a smysly jsou slabé a zatížené překážkami. Proto jako první krok v praxi Ashtangy předepisuje cvičení, které má učinit tělo zdravé a silné. Neboť, když tělo a smysly jsou stabilní, pak i mysl může být klidná a kontrolovaná.
Pokud jde o samotný název, Ashtanga odkazuje k Patanjaliho osmi větvím jógy. Vinyasa je v tomto případě označení pro pohyb synchronizovaný s dechem. Ve výše zmíněné knize Yoga Mala Jois popisuje vstup a opuštění každé ásany počtem vinyás, tedy nádechů a výdechů spojených s přesně definovanými pohyby, které jsou zapotřebí k zaujetí pozice ze stoje spojného.
Při cvičení se používá specielní dechová technika zvaná uddžají, při které vzduch proudí skrz staženou hlasivkovou štěrbinu. Tento způsob dýchánání vede postupem praxe ke zvýšení „síly“ dechu, což ve svém důsledku přispívá k ozdravení a posílení těla. Neoddělitelnou součástí uddžají jsou bandhy – uzávěry udržující pránu – energii v těle, které tím záskává na lehkosti a síle. O uddžají a bandhách se rozepíši později.
Systém Ashtangy je oproti ostatním systémům jógového cvičení dynamičtější a fyzicky obtížnější a tak je i náročnější na disciplínu a vůli k jeho pravidelnému provádění. Samotné cvičení sestává z přesně daného pořadí ásan sestavených do Sérií, kterých je dnes šest.
Primary series
První řada Ashtangy je známá jako Yoga Chikitsa, což se překládá jako “jógová terapie”. Obsahuje především předklonové ásany a zkruty což jsou z hlediska zdravotně preventivního či terapeutického nejsilnější pozice. Pořadí ásan pak ještě terapeutický efekt umocňuje. Technika dechu uddžají, bandhy (o tom bude samostatná kapitola) a vinyasy navíc přispívají k silnému prohřátí těla.
Jois prý věřil, že energická a dynamická povaha praxe vytváří vnitřní teplo, které čistí krev a přináší různé fyzické a duševní výhody. Intenzivní fyzická námaha a disciplína, která je součástí cvičení, způsobují efekt „vaření krve“, který ji čistí. Předpokládá se, že tento proces čistí tělo od nečistot a toxinů, zlepšuje krevní oběh a zlepšuje mobilitu kloubů, funkčnost svalů a celkové zdraví.
Na mentální úrovni se díky pravidelnému cvičení zlepšuje soustředění, vůle, uvědomění si vztahu mysli a těla a sebedůvěra, protože překonáváme mentální překážky při cvičení.
Intermediate series
Druhá řada, zvaná Nádíšódhana, otevírá energetické kanály – nádí a „čistí“ nerový systém. Sestává především se záklonových ásan, které podporují a udržují ohebnost páteře a také pracují na otevření energetických kanálů, které umožňují volný tok prány.
Specifická kombinace pozic této série silně působí na nervový systém, takže může mít na tělo zcela jiný účinek než série první, nebo sestavy jiných stylů dynamické jógy. Je proto opravdu důležité zakončit cvičení dlouhou relaxací šavásanou. Když se s touto sérií začíná, tak po jejím odcvičení je člověk opravdu hotovej.
Pokud jde o to, kdy s druhou sérií začít, tak názory se liší. Kdysi se okamžitě navazovalo na první sérii, učily se dohromady. To, jak mi vyprávěla, zažila Nancy Gilgoff u Joise. Já to samé zažil u B.N.S.Iyengara. To je ovšem časově a fyzicky dost náročné, Později se začal šířit přístup, že adept může k druhé sérii přistoupit teprve po té, kdy perfektně zvládá sérii první. Za mne je to nešťastné, neb pokud jsou léta (potkal jsem paní, která 12 let zůstávala na primary series) cvičeny de facto jen předklony, tak to nezůstane bez následků. Na páteři a na psychice.
Pročež se mi líbí názor Davida Swensona – jednoho z prvních Jooisových žáků. Ten říká, že nejde o to perfektně zvládnout první sérii, než se přejde na druhou. Nejde o to, umět provést každou pozici, ale spíše o znalost toho, jak k jednotlivým pozicím přistupovat. Pro zahájení praxe druhé série tedy stačí, abychom byli schopni cvičit první sérii bez přestávky a bez nutnosti nahlížení do manuálů, knih či sledování videa.
Pokročilé série
Původně byly dvě, ale později je Jois přeskupil a doplnil a udělal z nich 4 – A, B, C a D. Jsou těžké, jsou extrémní.
Pokud jde o jejich smysl, tak Jois říkal, že jsou dobré pro učitel, neboť ti by měli mít náskok před svými žáky.
Můj učitel B.N.S.Iyengar mi říkal, že nejsou pro další praxi jógy nutné. Vlastně mne před nimi varoval. A věděl proč. Tyto série jsou mocnou „hrou s energií“ a žádají si perfektní zvládnutí první a druhé série, dokonalou koncentraci, ovládánutí dechu a vysoký stupeň flexibility. A hlavně pokoru. Se špatným záměrem tj. s chtěním něco získat, či něčeho dosáhnout se vstup do pokročilých řad stává podpisem „smlouvy s ďáblem“. Místo abychom se s pokorou zbavovali sebedůležitosti, která je překážkou na cestě člověka za Svobodou, tak ego naopak pomocí nevhodně nasměrované energie ze cvičení necháme narůstat do obludných rozměrů.
Tristhana
Série jsou pro Ashtangu charakteristické, ale nemyslím si, že ji definují. Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem se dobral bodu, kdy se jakákoliv ze sérií stala pro mne obtížnou. To se myslím přihodí nejspíš každému. Pattabhi Jois to prý zabalil v 57 letech. Kdy můj učitel B.N.S.Iyengar nevím, ale vím, že v 70-ti už série necvičil a řekl bych, že již dlouho před tím ne. Konečně, je to tak dobře, neboť jde o něco víc než o tělocvik. Kdysi jsem použil příměr: Série Ashtangy jsou jako mapa. Tu lze použít k tomu, abychom dle ní došli z bodu A do bodu B. Nekonečné cizelování techniky cvičení je pak jako bychom tuto mapu vzali a neustále ji stále lépe a lépe překreslovali. Nakonec bude mapa nádherná. A my budeme stále trčet v bodě A.
To není výzva k tomu necvičit. Cvičit se musí! Cvičit se musí a to tak dlouho, dokud člověk nepochopí, že cvičit nemusí:) Ale i pak je dobré cvičit – úměrně možnostem. Je to dobré pro zdraví.
Co tedy Ashtangu definuje, když to nejsou série, neboť jejich praktikování je pomíjivé? Je to tristhana. O té bude příští post, ale před ním si ještě dovolím vložit jeden příspěvek na odlehčení tématu Kdo je aštangista:)