Spokojenost a jóga
Proč cvičím jógu
Důvod, proč se věnuji józe, se mnohokrát změnil. Prvně to byla zvídavost pubescenta, později potřeba strečinku – byl jsem ztuhlý a neohebný, pak touha po osvícení. Dnes je pro mne jóga nástrojem, který mi napomáhá zajistit si SPOKOJENOST.
Co si představuji pod slovem spokojenost
Spokojenost je setrvalý stav mysli. Je to něco jiného než nálada, která se mění jako aprílové počasí. Mít chvíli radost,vztek, být veselý, zklamaný, smutný to jsou emoce, které se objevují a mizí, ale pod nimi je nějaké setrvalé vyladění. Může jím být spokojenost.
Vyladění na tuto hlubokou spokojenost neznamená, že se člověk nemůže občas zlobit, s něčím nesouhlasit, nebo se utlouct smíchy. Může, ale bude to vždy jen na chvíli a pak se vrací zpět na svoji základnu, na trvalou hladinu bezpříčinné, na vnějších podnětech nezávislé spokojenosti.
Být spokojený je výhodné. Být chronicky nespokojený je zhoubné. Pro jednotlivce i pro společnost. Strach z budoucnosti, stesk po minulosti a další podobná negativní naladění podlamují zdraví. Přehnaně ambiciózní a neustále se dopředu deroucí jedinci anebo toxické osoby vychovávající každého, kdo se ocitne v jejich blízkosti rozleptávají vztahy. I přílišná bujarost prý ubližuje. Spokojenost neubližuje. Nikomu, ani jejímu nositeli, ani jeho okolí. Spokojenec nikoho nemění po nikom nic nemožného nechce, nenadává nikomu, na nikoho netlačí s nikým nesoutěží. Spokojenec prostě je.
Lze se stát spokojeným?
Učiňme pokus, zapomeňme na všechno co nás trápí: chlad, horko, hluk, účty, zprávy z médií, sousedi, příbuzní, nadváha, podváha prostě cokoliv. Aby to šlo snáz, tak si lehněme, či se pohodlně rozvalme v křesle, přikryjme se, je-li nám zima. Oči nechme zavřené, zpomalme a prohlubme trochu dech a pak si v duchu nebo nahlas několikrát řekněme „jsem spokojený, jsem spokojený“ a zkusme se tak i cítit, nechme zmalátnět a ztěžknout celé tělo a přesvědčujme se že je nám fajn. Když se vše podaří, tak se dotkneme spokojenosti. Proč jen dotkneme? Protože, jakmile otevřeme oči, jakmile přiletí první impuls z vnějšku, tak nejspíš bude všechna pohoda pryč.
Horší zpráva je, že moc nefunguje jen si opakovat: “Jsem spokojený, jsem spokojený”. Dobrá zpráva je, že trvalé spokojenosti dosáhnout lze, a to soustavným tréninkem. Nápomocné v tom mohou být jógové techniky. Ona totiž jóga má spokojenost direktivně danou jako podmínku na cestě k osvícení. V jógové terminologii se tato spokojenost zve santóša.
Cvičení, aneb první krok ke spokojenosti
To, že téměř jakékoliv cvičení a hýbání se je pro zdraví přínosné, o tom dnes nejspíš téměř nikdo nepochybuje. Jógové cvičení je pak vnímáno jako obzvlášť prospěšné. To je ale nedocenění, neřku-li podcenění jógy. Za mne jóga, co se zdravotního přínosu týká, trčí naprosto mimo sportovní a tělovýchovné aktivity. Paradoxní při tom je, že její primární cíl utužování zdraví vůbec není. Nejde ani o strečink, posilování “těch správných” partií nebo o varietně hadí flexibilitu. To vše jsou “pouhé” bonusy.
V józe jde o hlavu
V Indii, když jsem chtěl někam jet autobusem, tak jsem se nejednou setkal se situací, kdy jsem na nádraží čekal až se sejde dost dalších zájemců o jízdu. Někdy to trvalo hodiny. Žádný jízdní řád, jen pravidlo, že když se dá dohromady dostatek lidí, provozuschopný autobus a šofér, tak pak se jede. Pokud něco z toho chybí, tak se nejede. Z našeho úhlu pohledu je to do nebe volající mrhání časem. Furt se na někoho či něco čeká. Ovšem pokud se úhel pohledu poněkud posune, tak se čekat nemusí. Prostě se přijde na nádraží a s kýmsi se zapřede rozhovor, uštrikuje fusekle, přečte kniha (nebo dvě), spolkne oběd (případně i večeře), medituje se či jen tak lelkuje. Teprve až někdo začne hulákat: “čelo, čelo, čelo”, což znamená sakra fofrem, tak je radno nastupovat. A jede se. Nečekaně!
Na tomto příkladu se pokusím nastínit moje dnešní chápání a přístup k Jógovému cvičení – ásanové praxí. Pokud na něco čekáme, jsme v napětí. Pokud nic nečekáme, vytváříme podmínky k uvolnění se. Platí to i pro cvičení, chceme-li při něm něčeho (někam) dosáhnout, očekáváme-li výsledek, tak jsme v napětí. Všechny východní koncepty pracující s energií tvrdí, že tam kde je zbytečné napětí, tam energie neproudí. Pokud energie neproudí a je jedno zda je to prána, čchi, ki nebo elektřina, tak vzniká problém, žárovka nesvítí. Podmínkou dobrého zdraví tedy je bez překážek proudící energie, tzn. schopnost uvolnit se.
Cvičení pro fyzické a duševní zdraví
Cvičení jógových ásan může, při správném provádění, mít blahodárný vliv na pohybový, nervový, oběhový a hormonální systém a přímo působí i na jednotlivé orgány. Blahodárně ale může působit i na psychiku.
Netroufám si tvrdit, do jaké míry za zdravotními problémy stojí právě psychika, zda ze 100% nebo jen z 50%. Nevím, ale každopádně snad i největší skeptik připustí, že stres, obavy, strach, přehnané ambice atp. zdraví přinejmenším neprospívají. A tady vidím velký potenciál jógování. Možná namítnete, že každý pohyb, při kterém si pořádně “mákneme” má na psychiku vliv, neboť se při něm vyplavují “hormony štěstí” endorfin, dopamin, serotonin, enkefalin, endokanabinoidy a kdo ví co ještě. Jógování by však mělo fungovat jinak, v porovnání s ním je toto jen bezpečná forma “sjíždění se”. Proč? Protože pocit štěstí pocházející z vyplavených hormonů dřív či později skončí, přijde propad a radostné uvolnění bude vystřídáno bažením po nové dávce. Napětí – uvolnění – napětí…
Jóga jako trénink k dosažení spokojenosti
Spokojenost, jak jsem zmínil dříve, vnímám jako stav kdy je nám dobře, kdy nic nechceme, nic nepotřebujeme, nic neočekáváme ani na nic nečekáme (třeba na autobus) a v tomto stavu jsme pořád. Hádám, že je nám přirozený. Nejsou to neustále bublající emoce. Protiklad tomu je nespokojenost, stav, který se rodí ze všeho co chceme a nechceme, ze všeho s čím nesouhlasíme, co odmítáme, po čem toužíme, o co usilujeme, co nenávidíme.
Správně lze namítnout: “Ale pokud chci přežít, musím se snažit…”! Samozřejmě, že pokud má člověk odpovědnost, závazky, tak nemůže vše hodit za hlavu, ale nemusí se snažit neustále! Snaží se, jen když to má význam, tedy v momentě kdy nastupuje do zmíněného autobusu. Dříve ne. O co se snažit, když chybí autobus či řidič?
Co s tím má společné jógové cvičení? V čem je tak jedinečné? V přístupu, v přenastavení “hlavy”. Když “cvičím” ásanu – pozici, tak se nejprve do ní nějak našteluji, naplním dle svých momentálních možností její formu, zapojím nezbytně nutné svaly (nejspíš to bude něco v pánevním dnu a břiše a pak “něco” dle konkrétní ásany) a pak se oddám vědomému, precizně směrovanému dýchání a při tom po očku kontroluji, zda někde nedělám něco, co není nezbytně nutné. A uvolnění nastane, nebo ne. Toť vše, tečka, KONEC! Cokoliv jiného mimo tuto aktivitu už mne vede pryč, do oblasti usilování, ambicí, očekávání a to je kontraproduktivní. Tím, že dělám jen to nezbytné, tak vytvářím podmínky ke skutečnému uvolnění. Jakákoliv snaha byť by to byla snaha o uvolnění, již uvolnění brání. A kde není uvolnění, tam se nemůže začít objevovat spokojenost.
Více o tom jak dnes vnímám pojem jóga najdete v článku: aštanga jóga. Chcete-li začít cvičit, můžete hned dle mého kurzu na: online.ashtanga.cz